Začátek na Piazza Brasile, kam se dostaneme autobusem ze stanice metra Policlinico. Cesta letním žárem pod stínícími vrcholky pinií, od brány parku, až ke vstupu do rezidence Borgiů. Vydýchaný suterén, kde musíš odložit všechna zavazadla a záznamová zařízení.Ještě vystoupat po schodech do otevřeného portiku a pak už nádherné sály uvnitř.

Caravaggio vlevo od vstupu. Naprosté zklamání, nezanechává ve mně na živo žádný dojem. Snad jen obdivuhodná fotografická přesnost. To známé nahnilé ovoce a uvadající listy v rukou Bakcha. Celý sál je zasvěcený opojení, na stropě se v různých situacích objevuje Bakchus v podobě poloboha kentaura.

V další místnosti se nacházejí v podlaze přenesené římské mozaiky, z vykopávek na pozemcích Borgiů. Jinak je sál pokrytý freskovými výjevy inspirovanými starověkým uměním Egypťanů. Božstva se sokolí a psí hlavou vrhají do prostoru své zaklínací formule.

Konečně je uprostřed dalšího sálu umístěné sousoší od Berniniho. Zpodobení útěku reka Aenea z vyvrácené Troje. Trochu schematická postava Aenea, který na svých bedrech nese otce Anchise. Stařec Anchis je nádherně propracovaný, zhroucené chátrající tělo, jakoby bezvládně visící ve výši. V místech, kde se těla obou mužů dotýkají, je vidět působení tíhy. Anchis má zkrabacenou kůži na stehnech a na rukou, jak se opírá o Aenea . Za pozornost stojí Anchisův výraz obličeje, který vyjadřuje z psychologickou jemnokresbou, jeho duševní hnutí a fyzické strádání. Jakýsi rezignovaný, vědoucí, lhostejný výraz se zračí v jeho tváři. Jako by to byl portrét konkrétní osoby, nějakého Berniniho současníka, možná velmože.

Kdesi mezi Anchisema a Plutonem byla ke zdi přišoupnutá půvabná socha hermafrodita.

V dalším sále je Pluton unášející Proserpinu . Opět dvojice postav. Rozkročený muž s propracovanou maskulaturou drží v náručí Proserpinu, prsty na bocích bohyně zabořené do masa jejích ladných křivek. Smyslné, hmatatelně krásné.

V dalším sále je Hermes a Danae, obrázek jak z Ovidiových proměn. Bůh pronásleduje dívku, která se před ním skryje do podoby stromu. Proměna je detailně znázorněná jemně propracovanými větévkami a kořínky na koncích dívčiných paží a údů.

V následujícím sále stojí Berniniho David, chystá se rozkročený s nataženou prakovnicí v rukou skolit Goliáše. Obličej je Berniniho autoportrét. Vyjadřuje zanícení a vzdor s obligátně zlobně staženým obočím.

V další místnosti je socha Pauline Bonaparte, sestry Napoleona vytvořená v mramoru A.Canovou. Věřím, že to bylo na svou dobu odvážné dílo, podobně jako Goyova Maya, ale nezanechává to ve mně žádný hodnotný dojem. Mnohem více mě uchvátily iluzívní nalby na stropě a stěnách této místnosti. Jsou zde na zdech namalované altánky se sousošími, které díky zručnosti a umu malíře, působí ač malované, dokonale trojrozměrným dojmem. Plastické jsou také stylizované mušle v rozích pod stropem.

Prohlídka končí vstupní halou, která obsahuje několik fragmentů římských kolosů a bohatou freskovou výzdobu s mytologickými náměty. Ze zdi vyčnívá pádící kůň i s jezdcem v sedle. Po spirálovém schodišti se dostáváme přes asi 10 metrové převýšení do prvního patra, kde je obrazárna, kterou projdeme jen zběžně.Navštěvujeme první tři místnosti rovně od vstupu, ale úplně to stačí.

Ve druhé je madona od Boticceliho, ale hlavně nádherný obraz od Rafalea, Snímání z kříže. S velkým smyslem pro dramatičnost, která je pro Rafalea charakteristická, zde rozehrává malou divadelní podívanou o jednom dějství. Postavy jako by živě rozmlouvaly svými pohyby a gesty.

V třetí místnosti je Coreggiova Dafné , obraz na mytologické téma. Zeus přichází v podobě zlatého deště oplodnit mladou dívku. Amor drží v ruce kapky zlatého deště, který skanul z mráčku nad lůžkem nahé dívky rozevřené ve vilném gestu.