Nechali nás čekat v předsíni Obecního domu, nechali nás čekat s odůvodněním, že vstoupit
můžeme až s úderem dvacáté hodiny. Vytratil jsem se z postávajícího davu a šel se podívat na
předměty informačního centra. Na stojanech tam vysely dlouhé hedvábné šátky
se secesním potiskem. Na pultě byly
rozevřené knihy a u jedné z vitrín jsem mohl obdivovat
ladné křivky Muchových litografií.
Mezi tím se brána otevřela doširoka a již nic nevadilo přesunu k šatnám a do foyer.
Cestou po mramorovém schodišti naše kroky tlumené červeným kobercem přerušoval jen
hlasitý smích francouzských hostů, rozjařených sklenkami alkoholu z recepce pro VIP klienty.
Z jednoho schodiště na balkon sestupoval vysoce postavený armádní činitel
v uniformě s hrudí posetou medailemi. Na recepci stál loktem opřený o vysoký stůl
moderátor Václav Moravec. Rozmlouval se starší ženou otočenou zády k nám, ze které bylo
vidět jen temeno šedivé hlavy. Projela mnou závist smíšená s obdivem. Dozvěděl jsem se
totiž, že za nedělní pořad na ČT1 Otázky Václava Moravce pobírá 150 000 hrubého, nutno
podotknout každý týden. V předsálí se opět tísnil dav, pořadatelé nepouštěli do sálu. Čekal
jsem u jednoho z postraních vchodů, kde bylo volněji. Hosteska v černých šatech konečně
otevřela dveře do síně. Po vyhledání místa, byla ještě půlhodina na pozorovací cvičení.
Smetanova síň je velká hala zdobená secesním štukovým dekorem, sochami a
výmalbou na stropě a na stěnách. Strop je kupole podpíraná pilíři a oblouky, jako v nějaké
raně křesťanské svatyni. Jen oblouky podpěr a kruh kupole jsou místo zlatem, zdobeny pásem
elektrických světel připomínajícím vymoženosti moderní doby. Slavnostní dojem a krásnou
výzdobu sálu bohužel kazí nechvalně známé špatné akustické vlastnosti prostoru. Trochu mě
uklidňuje přítomnost reproduktorů na stěnách nahoře nad postraními balkony. Slyšet jistě
bude až do zadu, kde sedíme. Bohužel vidět z tohoto místa není, hlediště je řešené jako prostá
rovná plocha s vyrovnanými židlemi v zákrytu. Na místě přede mnou sedí dvoumetrový
mladík a kýve hlavou sem a tam. Proklínám pořadatele a v duchu vypočítávám jiné budovy,
kde koncert mohl proběhnout. Napadají mě čtyři - Státní opera, Národní divadlo, Rudolfinum a
Karlínské divadlo. Mezi tím mi za hlavou hovoří mladík s romským přízvukem, který se svou
přítelkyní evidentně sedí na špatném místě a nedokáže pochopit, že číslo 19 a 20 není totéž
jako 1 a 2. Po konzultaci se sousedem odchází zkusit štěstí na začátek řady. Můj zrak ještě
upoutává kulturista v bleděmodrém tričku s krátkým rukávem a kapucou, na vyvýšené
postraní galerii v přízemí. Napadá mě, jak se postupem času vytrácí nutnost společenského
oděvu pro slavnostní příležitosti. Dolů na nohy jsem neviděl(naštěstí), možná měl tepláky a
tenisky, jak přišel na koncert rovnou z „fitka.“
Na podiu zapalují svíce, jsou na čtyřech masivních svícnech rozmístěných podél
celého podia. Podium tvoří koncertní křídlo vlevo, uprostřed stojí červené sofa pro Laru,
kdyby se chtěla odpočinout s představeným stojanem na noty a mikrofonem. Vpravo je místo
pro kytaristu a perkusistu. Hudebníci zaujímají svá místa. Klavírista rozeznívá struny klavíru.
Po pár minutách přichází Lara, v černých šatech vyšívaných zlatem, s dlouhými blond vlasy
spuštěnými na ramena. Mohutný aplaus korunuje svým buddhistickým pozdravem a gestem
ruky odhazujícím srdce do publika. Potom zpívá a je skvělá, jedinečná, skutečná diva, která
umí s hlasem úplná kouzla a dokáže strhnout a dokáže dojmout. V pauzách mluví anglicky
k obecenstvu. Omlouvá se, že neměla moc času na to, aby si
prohlédla Prahu. V jednom vstupu prohlásí, že jí otec odrazoval od kariéry zpěvačky, ale že
si postavila hlavu a řekla mu, ale já jsem zpěvačka . Tak a díky svojí tvrdohlavosti jsem teď
tady, prohlásila. Celá scéna působí jako místo nějakého pohanského rituálu a kněžka
udělující pomazání je Lara Fabian. Repertoár je na půl anglicky a na půl francouzsky. Jedna
píseň zní ve španělštině a perkusista jí v předehře otevírá zvukem šamanského bubnu a
zvukem přelévané vody a šploucháním, z vodního rezervoáru uvnitř bubnu. V druhé půli
recitálu dojde na řadu slavná píseň Je t'aime. Až neuvěřitelně jemně a jakoby na půl hrdla, ale
při tom silně vyzpívaný refrén. Naprosto mistrovsky provedené. Následuje aplaus ve stoje a
obdarovávání bohyně Lary květinami. Hned na to přichází Je suis malade, a tady se ukáže
špatná akustika sálu, protože když si při závěrečných taktech sundá mikrofon od úst, refrén
jen těžko doléhá do zadních partií místnosti. Nicméně se opakuje aplaus ve stoje a
obdarovávání květinami. Lara potom ještě udělá jeden symbolický přídavek. A s máváním a
chválou spoluhráčů a poděkováním publiku, se loučí a odchází do útrob šaten.
Tak to byl můj dojem, který jsem si odnesl z představení Lara Fabian dne 12.3.2012
v Obecním domě v Praze. Skvělá zpěvačka a už ne tak skvělý pořadatel.
